Ten letošní – již patnáctý tábor na „Liščím vrchu“ jsme se rozhodli strávit trochu jinak než v předchozích letech. Po dlouhé době jsme totiž neměli společnou celotáborovou hru, ale každá ze tří skupin měla svůj vlastní program. Roveři a rangers byli na „Cestě kolem světa“, skauti se stali rytíři v bájném světě Asterionu a ostatní prožili tábor jako praví indiáni.
Cesta kolem světa:
Hlavním úkolem „nejstarších“ táborníků bylo zneškodnit neznámého vědce, který chce zákeřnou láskou nakazit celý svět. A proto se vydali na dlouhou cestu přes Devět skal, zříceninu hradu Aušperk, přehradu Vír až na hrad Svojanov. Výprava byla úspěšná a celý svět tak zachráněn díky několika odvážlivcům, kteří se na konec šťastně (pravda sice trochu unavení, vyčerpaní a s několika „šrámy“ na těle) vrátili do tábora. Během své cesty kolem světa navštívili ale také rytíře a indiány, aby je seznámili s tím, jak to chodí v jiných zemích – naučili je hrát lesní golf, orientovat se podle azimutu, lézt po lanech, stavět různé stavby a ukázali i své znalosti a dovednosti v kuchyni.
Bájný svět Asterion očima rytíře Tomáše:
Pro naši skupinu, skauty, byl připraven program ve stylu rytířů. Nacházeli jsme se v bájném světě Asterionu, jehož severní kontinent se jmenuje Lendon. Stali jsme se, po dlouhé pouti, která měla prověřit naše schopnosti, příslušníky řádu Eldebranských rytířů, kteří bojovali proti skřetům a jejich vládci Kharovi. Krátce po našem pasování se objevil mořeplavec, který tvrdil, že daleko na jihu se nachází velká neobydlená země, plná zdrojů surovin, zkrátka skvělé místo ke kolonizaci. My jsme byli pověřeni králem Elionem, abychom toto místo prozkoumali a zjistili, zda je vhodné pro jeho záměry. Ovšem už jen dostat se tam nebylo jednoduché, neboť jsme museli proplout hotovým bludištěm menších i větších ostrovů a jen díky těžce nabytým znalostem se nám to podařilo (běhali jsme mezi stanovišti a snažili se správně odpovědět). To ovšem nebylo vše. Po vylodění nás čekala bitva s domorodci, kterým naše přítomnost ani zdaleka nebyla po chuti (bitva s papírovými míčky a dekturovými štíty). Plavba po neznámé řece nás dovedla až k troskám starého města, kde jsme mohli založit první osady. Nedlouho poté dorazil guvernér, pověřený správou nově nabytého území. Příliv nových osadníků si vyžádal nalezení nových zdrojů potravin, což jsme splnili (objevením a pojmenováním obrázků rostlin a živočichů roztroušených po lese). Nepřítel ale nikdy nespí a nejinak tomu bylo i tady. Dva naši druhové (shodou okolností dominantní osoby z obou skupinek) byli zajati záhadným „Panem X“. Naštěstí se nám je podařilo nalézt, ale nebyli úplně v pořádku, jelikož nemohli mluvit. Existoval však způsob, jak tuto nepříjemnost odstranit (nalezení zaklínadla). Za tímto útokem se skrýval, jak jsme později odhalili, samotný Khar, což neušlo králi Elionovi. Rozhodl se s ním vypořádat jednou a provždy. Vypravil ohromné vojsko, ale jeho snaha byla korunována neúspěchem. My jsme se proto pokusili o sestavení nové armády (hledáním papírků s nakreslenými vojáky), která ale nebyla použita, poněvadž jsme byli králem obviněni z velezrady a museli jsme prchnout. Velmistr našeho řádu nám oznámil, že musíme osvobodit mořeplavce, s nímž jsme se dříve setkali a který byl neprávem uvězněn. Bylo nutné dostat se včas se třemi klíčí k teleportu, který nám umožnil dostat se na severní kontinent. Přitom jsme se setkali se světlonošem, záhadnou bytostí, jež nám pomohla dostat se k cíli. Zde jsme potkali krále Eliona, který byl svržen z trůnu, na který dosedl Khar. Podepsali jsme se světlonoši smlouvu, která nás zavázala ke zničení Khara, což byl jejich úděl, bez jehož splnění nemohou dojít pokoje. Na ostrově, na nějž jsme byli dopraveni, jsme měli uzmout kameny ze sedmnácti míst, a tím sabotovat síly bránící vstupu na místo, kde se nacházel Obraz duše, v němž byla polovina síly našeho nepřítele. S ním mělo být snazší jej porazit. Naplánovali jsme několik bitev (matematická hra), jejichž cílem bylo vyhnat Khara z končin na severu. Po dlouhotrvajících deštích jsme dosáhli i jeho jižního paláce a střetli se s ním. Vypadal jako zrůdný člověk, jehož kůže byla černá stejně jako jeho úmysly a jeho dech byly plameny. Pomocí lsti jsme ho otrávili, a tak dokončili celotáborové poslání. Na závěr bych chtěl dodat, že myšlenkou autora bylo ukázat, že zlo se skrývá i tam, kde jej neočekáváme a není všechno zlato, co se jasně třpytí.
Indiánská vesnice:
Táborníci, kteří se na 14 dní proměnili ve statečné bojovníky a bojovnice kmene Lakhotů, se museli vypořádat s mnoha nelehkými úkoly. Muži odjeli do boje, a tak ve vesnici zůstaly pouze ženy pod vedením náčelníkovy dcery Winyan Ptéčely Thanky (Malé velké ženy). Bojovnice tak získaly skvělou příležitost ukázat svou statečnost a šikovnost. Vyráběly si šaty a různé ozdoby, pomocí přírodnin barvily látky, šily a stavěly tee-pee, učily se indiánské písně a tance, vařily indiánská jídla, zhotovovaly léčivé masti, naučily se znát čarovnou moc bylin, prozkoumaly okolí vesnice, přinášely oběti Velkému Duchu a z mladších indiánek se staly opravdové bojovnice po složení světluškovského nebo skautského slibu. A když se z boje nečekaně vrátil náčelník Wambithanka (Velký orel) a jeho na smrt raněný syn Tathanka Yothanka (Sedící býk), statečné bojovnice ani chvíli neváhaly a svým uzdravujícím tancem náčelníkova syna zachránily. Za několik málo dnů se do vesnice vrátili i ostatní bojovníci, a tak se v táboře mohl opět rozběhnout poklidný indiánský život – lovili se bizoni (a taky bobříci), z jejich kůží se vyrábělo oblečení a ozdoby, tančilo se a zpívalo… Ale jednoho dne, když byli bojovníci hledat nová loviště, přepadly vesnici bledé tváře. Celou ji zpustošily a ženy odvlekly. Hned jak se tuto hroznou zprávu doslechli bojovníci, vydali se na dlouhou cestu po stopách únosců, aby své ženy zachránili. Slunce právě zapadalo, když indiáni spatřili tábor bledých tváří – kolem ohně sedělo mnoho mužů a indiánské ženy byly přivázány ke stromům. Bojovníci počkali na to, až se úplně setmí a pak (skryti tmou) nepozorovaně osvobodili své ženy. Navíc se jim podařilo zmocnit se truhly jednoho starého indiánského kmene, v které našli vzácné potraviny, ale zejména kus staré mapy a náhrdelník s obrovským zubem, v němž byl skryt záhadný klíč. A od té doby se v indiánské vesnici nemluvilo o ničem jiném než o obsahu staré truhly. Bojovníci i bojovnice byli doslova posedlí touhou po získání dalších částí mapy. A tak navštívili starého indiána, kterého obdarovali několika dary a ten jim pak řekl vše, co o oné záhadné mapě věděl. Na strastiplné cestě se jednou po západu slunce dostali až do „říše věčně živých“. Nakonec se jim podařilo získat i poslední část mapy a jejich úsilí tak nebylo marné. Cesta k obrovskému indiánskému pokladu byla otevřena.
A tak jsme prožili skvělé dva týdny prázdnin plné kamarádství, radosti a her uprostřed pěkné přírody. I počasí se letos celkem vydařilo. Škoda jen těch 2 posledních dnů, kdy vydatně pršelo a naše tábořiště tak muselo zůstat stát téměř o týden déle, aby stany pořádně oschly a my mohli pak vše sbalit.
Velké poděkování patří všem, a to zejména rodičům, kteří se jakýmkoli způsobem podíleli na přípravě, stavbě a úklidu tábora, na dovozu a odvozu materiálu, hasičům za vodu a také všem kněžím, kteří nám umožnili mít mši svatou v táborovém prostředí…